Představte si, že máte možnost prožít svůj poslední den přesně tak, jak byste si přáli. Žádné velké gesto, žádné slavnostní rozloučení – jen obyčejná sobota plná výletu, smíchu, vůně lesa, ptačího zpěvu a milované přítomnosti někoho, kdo je vám blízký. Tak nějak si svůj poslední den představuji já…
Ráno bez plánů, zato s důvěrou
Byla jedna z mála sobot, kdy nic nemusím – a přesto jsem vstával s radostí. Kamarádka Klára mi už několik dní tajila, kam spolu vyrazíme. Jen řekla: „Bude to stát za to.“ Auto jsme zaparkovali na nenápadném místě kdesi v krajině a vydali se na pěší túru. Cesta nás vedla přes Toulovcovy Maštale až na zámek Nové Hrady. Až do poslední chvíle jsem netušil, co mě čeká.
Dva kroky za cyklisty, 31 tisíc kroků za zážitky
Už od začátku jsme se museli uhýbat cyklistickému závodu, který hnal po stejné trase. Ale když jste s někým, s kým vám je dobře, ani sebedelší kopec nebo hejno závodníků vás nerozhodí. Dvě hodiny mezi skalami a lesem utekly jako voda. A pak – Nové Hrady. Zámecká pohoda, chutný oběd a návštěva muzea starých motokol. I to mělo svoje kouzlo.
Pomaleji je někdy lépe
Cestu zpátky jsme pojali volněji. Žádný spěch, jen klid, vůně lesa a výhledy. V jedné z malých hospůdek jsme si dali něco malého na zub, u studánky nabrali čerstvou pramenitou vodu. A pak přišel vrchol dne – doslova.
Toulovcovy Maštale – srdce na dlaních
Stáli jsme pod skalním masivem, který vypadá jako vystřižený z dobrodružného filmu. Prolezli jsme každou skulinu, vyšplhali na vrchol Kozí skály a dali si hodinový piknik s výhledem, který se vryje hluboko do duše. Slunce pomalu klesalo a všechno bylo… správně.
Třešňový bonus a Káně na rozloučenou
Rozhledna už byla zavřená, ale to nás nerozhodilo. Na zpáteční cestě jsme zahlédli volně rostoucí třešně – a kamarádka vykřikla: „Ty vole, třešně!“ Zastavili jsme, natrhali košík plný letní sladkosti a naplnili břicha. A jako by nám příroda chtěla zamávat, přímo před autem nám přeletělo Káně, které právě nejspíš lovilo myš. Tichý pozdrav od lesa.
Večer, který uzavírá kruh
Den jsme zakončili v naší oblíbené hospůdce. Dali jsme si něco dobrého a večer jsme si vyměnili fotky, které jsme během dne nafotili. Bylo to jako zfilmované štěstí. A když jsem pak doma ulehl do postele, došlo mi, že kdyby tohle měl být můj poslední den… tak bych neměnil vůbec nic.
Závěr: Život není o velkých gestech. Je o malých chvílích, které mají sílu zůstat. A když je s kým je sdílet, jsou nekonečně cenné. Možná právě takhle by měl vypadat poslední den – jako den, kdy žijete naplno, bez spěchu a srdcem otevřeným dokořán. Bylo to zcela nepřekonatelných 20 kilometrů plých zůžitků, dojmů, radostí a štěstí. Děkuju Kláro!