Autor: jvambers

Poslední dva roky jsem tělu moc nedal – málo pohybu, hodně stresu a jídla, které nemělo v mém jídelníčku co dělat. Výsledkem byla steatóza jater, a to ve fázi, kdy už stačil krůček k cirhóze. Lékař to řekl jasně: buď změna, nebo průšvih. A tak začal můj boj.

***

Začátek byl nadějný. Dieta s omezením tuků a cukrů, absolutní stopka alkoholu. Tři měsíce a šest kilo pryč. Na pohled to vypadalo slibně, ale krevní testy nadšení brzdily. Játra se tvářila, že se jich to netýká. Přesto jsem měl motivaci pokračovat dál.

***

Ve druhé fázi jsem objevil kouzlo rybího masa. Tuňák, losos, treska, makrela – lehké, zdravé, chutné. Z jídelníčku zmizely uzeniny, vepřové, bílá mouka. Začaly přibývat luštěniny, oves, tofu a postupně i úplné vynechání masa. Do toho pravidelné cyklovyjížďky. Čistá disciplína.

***

Jenže pak přišlo vážení. Čísla nelhala – váha se vyšplhala nebezpečně blízko stovky. Nechápal jsem to. Přepočítával porce, analyzoval jídelníček, kontroloval kalorie. Nic. Tělo se rozhodlo, že si pojede po svém. A já měl chuť se na to všechno vykašlat.

V tu chvíli se ze všech známých stali nutriční specialisté. „Máš málo bílkovin.“ „Jíš moc často.“ „Nejez večer.“ „Víš, že luštěniny nadýmají a zpomalují metabolismus?“ Všichni najednou vědí, co dělám špatně – ale žádné řešení nefunguje.

***

Naučil jsem se číst etikety, rozumět složení potravin, plánovat jídlo dopředu. Vím, jak chutná dobrý hummus i jak se pozná čerstvá ryba. A hlavně – vím, že zdraví není jen o číslech na váze. Játra se možná pomalu lepší. A i když mám pocit, že moje tělo hraje jinou hru, nevzdávám to.

***

Tohle není příběh s happy endem. Není to inspirativní text, po kterém zhubnete do plavek. Je to realita člověka, který se snaží zachránit, co se dá. A i když má pocit, že prohrává, ví, že zůstat v tom starém režimu by bylo definitivní K.O.

Motivační články tvrdí, že vstávání s úsvitem přináší vnitřní klid a produktivitu. Ale co když místo toho přináší jen mlhavé oko, lehký třes a pocit, že jste přežili další bezesnou válku se spánkem? A ty východy slunce? Růžová šmouha a ptačí ticho. Děkujeme, stačilo.

***

Za všechno může Netflix. Tedy podle vědců. Když do sebe večer natlačíte tři epizody skandinávského krimi, mozek prostě nedokáže najít vypínač. Přidejte trochu stresu, záři z displeje a večerní cappuccino – a máte recept na nechtěné ráno.

Tyhle dny mají zvláštní pachuť. Jako by někdo ztlumil barvy světa i ostrost mozku. Myšlenky se táhnou jak smog nad městem a motivace má dovolenou.

Obvykle vyběhnu čtyři patra do redakce pěšky. Aspoň trochu pohybu. Ale v bouřkový den jen stisknu tlačítko výtahu a nechám se vyvézt jako balík. Mozek? Ten zůstává na přízemí.

Konverzace s kolegy připomíná rozhovor dvou robotů, co se po restartu neumějí přihlásit. Věty nedávají smysl. Slova si pletu. A hlavně – vůbec mě to netrápí. Protože i pocit viny z lenosti je ztlumený. Jako by ho taky bolel tlak.

Dřív jsem měl pocit, že musím být pořád výkonný, pořád aktivní. Ale bouřkové dny mě naučily něco důležitého: někdy je v pořádku být mimo provoz. Není to lenost, není to slabost. Je to jen tělo, které dává najevo, že taky potřebuje zpomalit.

Už se tomu nebráním. Když přijde „bouřková nuda“, nezlobím se na ni. Udělám si čaj. Zůstanu déle sedět. Nechám myšlenky plynout, i když většina z nich nikam nedopluje. Protože i tohle je život.

***

Nejhezčí na těchto dnech je, že vždycky přejdou. Tlak se zvedne. Mozek naskočí. A najednou se rozsvítí světlo nejen venku, ale i uvnitř. Energie se vrací a já zase klušu do schodů. Najednou si pamatuju, co jsem snídal. A dokonce mě to i těší.

A tak si říkám – jestli tohle není dokonalá ukázka toho, že počasí není jen za oknem. Je i v nás.

Poprvé mě to napadlo v roce 2022. Byl to takový spontánní „aha moment“, který přišel mezi třetím a čtvrtým šálkem kávy při čtení nějakého článku o přirozeném způsobu života. Řekl jsem si: „A co kdybych zkusil chodit bez bot?“ Jenže tehdy jsem to vzdal ještě dřív, než jsem stihl vyběhnout z města. No, nováček no…

O rok později už to ale bylo jiné kafe. Od půlky března do půlky října jsem neobul nic, co by mě oddělovalo od matičky Země. Bos, hrdě a bez výčitek. A od té doby se to opakuje každou sezonu – a je to čím dál lepší.

***

Chodit na boso má víc benefitů než jarní detox v raw restauraci. Tady je pár kousků z mé oblíbené sbírky argumentů:

• Přirozenější držení těla: Najednou zjistíte, že máte páteř. A že ji jde narovnat.

• Posílení svalů na nohou: Ty svaly, které v botách přežívají v permanentní dovolené, se konečně naučí pracovat.

• Zlepšení rovnováhy: Po pár týdnech se můžete klidně přihlásit do kurzu slacklinu.

• Masáž zdarma: Každý kamínek je jako miniaturní fyzioterapeut. Občas sice sadista, ale pořád zadarmo.

• Zemní uzemnění (grounding): Tohle zní jako ezo, ale věřte, že kontakt se zemí má něco do sebe. A ne, Wi-Fi přes chodidla to fakt neruší.

Všechno začalo naprosto nevinně. Jednoho dne jsem na Instagramu narazil na prompt – výzvu k vytvoření obrázku plastové figurky v obalu. Fascinovalo mě to. Vyzkoušel jsem to a… něco se změnilo.

Od toho okamžiku jako by mi vesmír začal posílat znamení. Začal jsem narážet na videa, články i návody o tom, jak správně nastavit umělou inteligenci, aby fungovala opravdu podle mých představ. Pokaždé to byly malé posunující se střípky mozaiky. A já jsem věděl, že tohle spojení není náhoda.

Krok za krokem jsem AI učil rozumět mým potřebám. A AI na oplátku učila mě, jak s ní pracovat efektivněji, tvořivěji a rychleji. Dnes už nejsme jenom uživatel a nástroj – jsme parťáci. Společně vytváříme texty, scénáře, blogové příspěvky, rozhlasové vstupy, vizuály, grafiku, nápady… zkrátka vše, co mi pomáhá realizovat moje projekty a sny.

Díky AI dokážu být rychlejší, kreativnější a mít volnější ruce pro věci, které opravdu miluji – ať už jde o práci v médiích, natáčení podcastů, tvorbu webů nebo vysílání v éteru. A tohle partnerství teprve začíná.

Na přání rodičů jsem naplánoval cestu z Chrudimi do středočeských Vrdů. Navigace mi nabídla tři možnosti: kratší, riskantnější trasu přes hlavní tahy, nebo delší, ale bezpečnější cestu přes krásy Železných hor. Volba byla jasná – bezpečnější a přírodou.

***

Vyrazil jsem na svém věrném elektrokole, které jsem si pořídil z bazaru. O tomhle kousku a jeho eskapádách pravidelně točím videa na svém YouTube kanálu youtube.com/@radiovambi. Kolo sice něco zažilo, ale pořád má dost šťávy na pořádný výlet.

Cesta vedla přes lesy, louky a vesničky, kde na mě dýchala ta pravá atmosféra Železných hor. Překvapilo mě, jak rychle cesta ubíhala. Kopce, které by normálně znamenaly funění a tlačení kola, jsem díky elektrickému pomocníkovi zvládal jako nic. Už po pár kilometrech jsem si říkal: „Tohle je jízda!“

***

Cesta zpátky byla možná ještě krásnější. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a já se odhodlal vyšlápnout podhořanské serpentýny až nahoru. Trochu potu, ale obrovský pocit vítězství! Pak už jen svižný sjezd a jízda po silnici I/17, kde mě auta míjela s respektem – a já si užíval každý metr domů.

***

Výlet na elektrokole po Železných horách byl nádhernou připomínkou toho, že stačí vyrazit. Příroda, sport a radost z pohybu dělají divy nejen s tělem, ale i s hlavou. A moje „kolo z bazoše“ si zase připsalo další krásnou kapitolu.

Idylka ale netrvala dlouho. Po několika desítkách kilometrů jsem uvízl v nekonečně dlouhé koloně za traktorem, který se rozhodl projet celou trasu bez jediné odbočky. Tempo sotva 30 km/h, půl hodiny vleklé jízdy, a dobrá nálada pomalu mizela. Konečně jsem se dočkal osvobození a po asi 50 kilometrech jsem dorazil k první plánované zastávce – nabíjecí stanici v Pňově. Auto dostalo dávku elektřiny, abych nemusel řešit nabíjení cestou zpátky a já si dal šálek dobré kávy na posilnění.

***

Když bylo auto připravené, nasedl jsem a vydal se dál podle pokynů navigace. Jenže po necelých 20 kilometrech na dálnici D11 mi navigace bez jakéhokoliv vysvětlení nařídila sjet a vrátila mě zpátky do Pňova. Nejdřív jsem se smál, pak jsem lehce zakroutil hlavou. Holt i moderní technologie mají někdy své dny. Okružní jízda zakončená tam, kde jsem už jednou byl, jen potvrdila, že cesta je občas důležitější než cíl.

***

Druhé vyražení už bylo bez problémů. Silničky mezi vesničkami voněly jarem, krajina se pomalu začínala zelenat a jízda byla radostí. Do Kerska jsem dorazil v pohodě, prošel se po okolí a nasál atmosféru, která zde inspirovala tolik Hrabalových příběhů. Zpáteční cesta večerním Kolínskem byla klidná a příjemná. Slunce pomalu zapadalo, silnice byly prázdné a Spark EV šlapal jako hodinky.

***

Spark EV i po letech ukazuje, že i kompaktní elektromobil dokáže nabídnout skvělé svezení. Stačí trochu plánovat, mít smysl pro humor a být připraven na drobné výzvy. Výlet do Kerska tak nebyl jen obyčejnou cestou, ale malým dobrodružstvím, na které budu rád vzpomínat.

***

🔋 Plánuj nabíjení s rezervou Starší elektromobily mají menší dojezd než moderní modely. Vždy si dopředu zjisti dostupné nabíjecí stanice na trase a raději zastav dříve než příliš pozdě.

🧭 Nezávislej se úplně na navigaci Navigace může někdy selhat nebo tě zavést na nečekané okruhy. Měj přehled o hlavních orientačních bodech i bez digitálních pomocníků.

🚜 Počítej s vlivy provozu Kolony, pomalá vozidla a objížďky mohou spotřebu znatelně ovlivnit. Pomalá jízda paradoxně někdy pomůže šetřit baterii, ale i tak je dobré mít rezervu.

☕ Zastávky využij naplno Pauzy na nabíjení nejsou ztracený čas. Dopřej si kávu, projdi se nebo si odpočiň – 

cestování s elektromobilem je i o klidnějším tempu.

🌞 Využij dobré počasí Teplota kolem 15–20 °C je ideální – baterie v elektromobilech pracují efektivněji než v zimě. Výlet za pěkného počasí je radost i úspora energie.

😂 Ber drobné komplikace s humorem Když tě navigace omylem otočí zpátky, ber to jako součást zážitku. 

S úsměvem jde všechno líp!