Na louce mezi stromy dnes potkal jeden elektrikář svůj životní příběh — a jednoho malého zvědavce. ⚡🌳 Přečti si příběh, který tě dostane!
Nabíjel jsem dneska auto na louce. Byla to taková travnatá pláň mezi stromy, kde kdysi rostly kopretiny a šustila tráva ve větru. Teď tu na jednom starém dubu visela nabíječka – trochu absurdní, ale taková je doba. Zastavil jsem tam, protože tady býval klid. Ale i ten klid tu už voněl jinak – tak nějak elektricky.
Chodil jsem po té louce a počítal, kolik by se sem vešlo aut, kdyby tu jednou vyrostly činžáky. Pod nohama mi křupal suchý mech a já si představil, jak tady jednou budou lidi parkovat a chodit s nákupními taškami.
Najednou ke mně přišel malý kluk. Měl na sobě zelenou mikinu s kapucí a trochu roztrhané džíny. Koukal mi přímo do očí, jako by mě znal celý život.
„Na co to auto jezdí?“ zeptal se bezelstně.
„Na elektřinu,“ odpověděl jsem a usmál se. „Je to trochu jiný než benzín. Šetří to přírodu.“
„Elektřina?“ vykulil oči. „To je hustý! A můžu se svézt?“
Trochu jsem se zarazil. „Víš co, já bych tě moc rád svezl, ale nejdřív se musím zeptat tvojí maminky.“
Kluk sklopil hlavu a kopl do trávy. „Mně je to jedno… Maminku nemám,“ řekl potichu.
V té chvíli mi zatrnulo. Podíval jsem se mu do očí – byly trochu kalné, ale hluboké, jako by v nich byly celé příběhy, které nikdy nikomu nevyprávěl.
„A kde máš tátu?“ zkusil jsem to opatrně.
„Ten je někde pryč,“ pokrčil rameny. „Už dlouho. Já jsem tady sám.“
Srdce se mi sevřelo. Vybavila se mi vzpomínka na malé sourozence Truksovy, kteří leží u nás na hřbitově.
„Víš co?“ řekl jsem tiše a pohladil ho po rameni. „Nejdřív očistím okna, ať se ti hezky dívá ven. A zatím si běž se sestřičkou ještě chvilku hrát mezi stromy. Pak tě zavolám.“
„Se sestřičkou?“ pousmál se. „Já žádnou nemám.“
„Ale dneska si ji klidně můžeš představit,“ řekl jsem. „Běž, dokud je ta louka ještě naše.“
Rozběhl se a já chvíli sledoval jeho drobnou postavu, jak mizí mezi stromy.
Setřel jsem prach z oken a najednou mi hlavou probleskla myšlenka, že na téhle louce už možná opravdu stojí činžovní domy. A že děti jako on tu jednou budou jen chodit po chodníku, dívat se na zaprášená auta a vzpomínat na louku, která už není.
