Ve své další astrální cestě jsem se ocitl na Tahiti – mezi palmami, oceánem a lidmi, kteří jako by mě už dávno znali. Je to neuvěřitelný příběh o návratu domů, o zraněném průvodci Tomíkovi i o tom, že vesmír někdy odpovídá rychleji, než čekáme…
Kdyby mi někdo řekl, že se jednou probudím na Tahiti, asi bych se jen pousmál. Ale ono to nebylo probuzení — byla to cesta duše. Najednou jsem stál na palubě lodi, kolem šumělo moře, slunce hřálo, vzduch voněl po palmách a já měl pocit, že jsem doma.
Majitel lodi mi nabídl práci. Dva a půl tisíce eur měsíčně, říkal. Na palubě dvě dívky, kluk jménem Tomík a já. Všichni jsme měli pocit, že jsme se ocitli ve snu, který je ale opravdovější než život.
Jenže každá cesta má svůj zlom. Nehoda, krev, úsměv, rozloučení — a návrat. Do postele, do těla, do reality, která po návratu už nikdy není stejná. Protože člověk pochopí, že Tahiti není místo. Tahiti je stav duše.
Chceš vědět, jak to celé dopadlo? Poslechni si krátký podcast:
